MENU
Naše akce
 

 
 
 

Kontakt
předseda společnosti
prof. Jiří Drábek, PhD.
Karafiátová 27
779 00 Olomouc
jiri_drabek@seznam.cz
 
místopředsedkyně společnosti
Mgr. Halina Šimková
halina.simkova@gmail.com

Historie forenzní genetiky

Zkoumání biologického materiálu v době „před genetikou"

Na konci osmdesátých a počátku devadesátých let 20. století se možnost identifikace osob prostřednictvím genetické analýzy stala podobnou kriminalistickou revolucí jako o sto let dříve daktyloskopie. Tzv. biologická stopa, tedy materiál rostlinného, živočišného nebo lidského původu, je velmi častým typem stopy nacházeným přímo na místě činu či v souvislosti s činem. Zásadním obratem byla i současně se objevivší možnost zcela přesného určení přímých biologických vazeb osob, která se uplatnila zejména v oblasti občanského práva.

Před nástupem molekulárně genetických identifikačních metod byl biologický materiál klasifikován a zkoumán jinými metodami: biochemickými metodami byl identifikován typ materiálu (specifický průkaz krve, slin, spermatu atd.), imunologickými metodami, v kriminalistice označovanými souhrnně jako metody "sérologické", byly stanovovány některé vybrané charakteristiky materiálu (např. krevně skupinové vlastnosti v systému AB0, MNS atd.). Mikroskopické metody se uplatňovaly zejména při specifikaci materiálu (průkaz přítomnosti spermií) nebo při některých komparativních postupech (např. při porovnávání trichologického materiálu). Kosterní materiál pak byl a je zkoumán celou řadou metod antropologických. Všechny tyto metody však pracují pouze na úrovni tzv. skupinové identifikace, tedy dokáží původce stopy jednoznačně vyloučit, nikoli však jednoznačně potvrdit. Tzv. hladinu individuální identifikace, kdy už nějaký biologický materiál přisoudíme s jistotou jedné jediné osobě, překročila ve forenzní biologické expertíze až analýza polymorfních oblastí DNA.

 

Počátky forenzní genetiky

První zemí, kde byla genetická analýza při vyšetřování trestného činu použita a následně i přijata soudem jako důkaz, byla Velká Británie, a to v případu znásilnění a vraždy dvou mladých dívek ve střední Anglii. U obou byly zajištěny stopy spermatu. Analýza, kterou prováděl objevitel genetické identifikace osob Alec Jeffreys, jednoznačně prokázala, že patří stejnému muži. Po nějaké době se k jednomu z činů přiznal jistý mladý vrátný, svou vinu na druhém skutku však popíral. Policie proto požádala Jeffreyse o testování srovnávacího vzorku tohoto muže, aby mohla být vina prokázána i ve druhém případě. O to větším překvapením bylo, když analýza ukázala, že údajný pachatel není v žádném případě původcem spermatu nalezeného na obou místech činu. Vyšetřovatel proto přistoupil k do té doby nevídanému kroku - masovému testování všech mužů ve věku 16-34 let žijících v okolí. Během něho byla analyzována DNA více než 4000 osob, až byl skutečně nalezen vrah, který se pod tíhou tohoto důkazu přiznal a byl posléze odsouzen na doživotí.  Případ tak vešel do historie nejen jako první kriminalistické použití identifikace osob pomocí analýzy DNA, ale též jako první případ masového testování.

Dalším významným milníkem se v éře forensní DNA analýzy stal v roce 1986 objev polymerázové řetězové reakce (PCR) Karym Mullisem, který za něj obdržel Nobelovu cenu za chemii. Díky tomuto objevu bylo možné začít analyzovat i minoritní množství biologického materiálu, což původní Jeffreysova metoda neumožňovala.

Významnou roli v rychlém rozvoji forenzně genetické expertízy sehrál zejména výše uvedený Jeffreysův první případ, neboť bylo prokázáno, že metoda funguje, což vedlo k jejímu rychlému přijetí jako důkazu justičními orgány řady zemí. Je totiž třeba si uvědomit, že nové metody, byť vědci ani samotní kriminalisté o jejich správnosti nepochybují, nejsou často po dlouhou dobu respektovány a přijímány soudem jako věrohodný důkaz.

V tehdejší České a slovenské federativní republice byla první genetická analýza při vyšetřování trestného činu provedena prof. Ferákem v případu vraždy studentky brněnské Masarykovy univerzity Jany Krkoškové, který se stal roku 1990.

 

Současnost forenzní genetiky

Během velmi krátké doby dvou dekád prošla forenzní genetika obrovským vývojem a rozvinula se do mnoha podoblastí, v nichž se dnes uplatňuje. Kromě nesporných úspěchů na poli kriminalistiky, kde je v současnosti jedním z nejsilnějších nástrojů odhalování pachatelů, se stala běžnou součástí života každého z nás. Desetitisíce lidí po celém světě využívají možnosti analýzy biologických vztahů osob při paternitních zkoumáních či pátrání po předcích, forenzní analýza DNA umožňuje rychle a přesně identifikovat oběti neštěstí či válečných konfliktů, pomáhá pátrat po pohřešovaných osobách a umí odhalit i takové věci, jako je záměna laboratorních vzorků pacientů v nemocnici či nešťastná výměna dětí v porodnici. Zaměřuje se ale i na jiné cíle, jako je kupříkladu určování geografického původu osob nebo zkoumání archeologických kosterních nálezů.

Předmětem jejího zkoumání však nejsou jen lidé: umí zjistit totožnost zvířat a zabránit tak kupříkladu podvodům při dostizích, potvrdit paternitu v plemenných chovech, ověřovat pravost výrobků živočišného či rostlinného původu, identifikovat jednotlivé kultivary rostlinných drog nebo pomáhat v boji s ilegálním obchodem se vzácnými živočišnými a rostlinnými druhy.

 

Budoucnost forenzní genetiky

Je celá řada úkolů a cílů, které si forenzní genetika vytýčila pro příští roky. Patří mezi ně především:

  • Určování stáří biologického vzorku
  • Určování věku osoby
  • Určování fenotypových, tj. vzhledových charakteristik osob, tj. zejména tělesné výšky, barvy vlasů, barvy očí, barvy pokožky, morfologie obličeje atd.
  • Určování etnického neboli biogeografického původu osob
  • Rozlišení jednovaječných dvojčat
  • Analýza tzv. komplexních směsí, tedy směsí biologických materiálů mnoha osob